Meta vstoupila s Muse do produktivních AI nástrojů a tentokrát nejde jen o chatovací okénko, které poradí s receptem. Agent má za uživatele pracovat v e-mailu, při nákupech nebo plánování cest. To zní užitečně, ale po přečtení testu The Verge mi připadá, že největší otázkou není, zda Muse úkol zvládne, nýbrž co všechno se při tom dozví.
Agent, který kliká místo vás
Muse provádí akce přes cloudový virtuální počítač, tedy vzdálené prostředí, v němž může otevírat weby a obsluhovat je podobně jako člověk. Redaktorka The Verge mu připojila Gmail a požádala ho o promazání schránky. Na mobilu se přihlášení do Googlu zasekávalo, na notebooku už ale agent smazal tisíce propagačních e-mailů a aktualizací.
Další test proběhl s účtem Amazonu. Muse dostal parametry pro sportovní tílka, všiml si jiných položek v košíku a před nákupem se zeptal, zda je má odstranit. Po potvrzení koupil jen požadované zboží. Přesně tady chápu kouzlo podobných agentů: drobnost, která sama o sobě není intelektuální olympiáda, ale člověku ušetří pár kliknutí a trochu mentálního bordelu.
Zároveň jsem si při představě přístupu k e-mailu a nákupnímu účtu lehce sedla na ruce. Meta říká, že s aplikacemi třetích stran vyměňuje jen data potřebná k jejich fungování a že informace nesdílí s inzerenty. To je důležité tvrzení, ale pocit důvěry se nedá zapnout jedním přepínačem oprávnění.
Nejpodivnější část nebyl nákup, ale seznam zájmů
Opravdu znepokojivá část přišla až ve chvíli, kdy Muse vytvořil personalizovaný přehled zpráv. Do výběru zařadil i místní zprávy z oblasti, kde byla autorka na návštěvě; jako zdroj uvedl doručovací adresu z objednávky Amazonu.
Po dotazu na data z propojených účtů Facebooku a Instagramu pak Muse vyjmenoval konkrétní zájmy: anime, CrossFit, labradory, floridskou přírodu nebo nostalgii po devadesátých a nultých letech. Nešlo jen o obecné štítky, které si člověk běžně prohlédne v nastavení reklam. Muse napsal, že seznam přečetl z dat dostupných přes API Instagramu. API je rozhraní, přes které si aplikace programově předávají data.
To mě zarazilo nejvíc. Uživatel může tušit, že sociální síť z jeho chování odvozuje preference. Úplně jiný moment ale nastane, když mu je asistent bez ostychu vysype v jednom konkrétním seznamu — a ještě dodá, že tak podrobný přehled v běžném rozhraní Instagramu nenajde. The Verge se Meta ptal, k jakým datům uvnitř Instagramu a Facebooku Muse přistupuje, odpověď v době vydání článku neměl.
Ochranné mantinely působí trochu zmateně
Muse umí vedle agentních úkolů vytvářet obrázky, videa, AI podcasty a takzvané artifacts, tedy interaktivní webové stránky nebo dokumenty. Při testu odmítl obrázky popsané tak, aby připomínaly známé kreslené postavy. Současně ale vytvořil video a obrázky fiktivní produktové akce plné log Apple, zařízení podobných iPhonu, Apple Watch a AirPods i napodobených ikon aplikací.
Generování obrázku „Apple CEO“ naopak odmítl. Neznám přesná pravidla, podle nichž Muse rozhoduje, a z jednoho testu bych z nich nedělala univerzální soud. Jen mi ta kombinace připadá zvláštní: konkrétní postavu nepustit, ale vyrobit scénu, kde je cizí značka prakticky na každém stojánku.
Užitečnost se tu pere s cenou za pohodlí
Muse podle testu zvládá nízkorizikové rutinní úkoly docela dobře. Nabízí také průběžné nápady k použití, například porovnání produktů, hledání zapomenutých předplatných nebo sledování vydání Pokémon karet, a vede seznam cílů vyplývajících z konverzace.
Mně osobně připadá, že právě takové funkce mohou lidi přesvědčit, aby agentovi postupně odevzdali víc účtů a oprávnění. Jenže pohodlí při mazání newsletterů má jinou váhu než okamžik, kdy nástroj vytáhne detailní obraz vašich zájmů ze systémů, do nichž sami úplně nevidíte. Muse možná funguje. Otázka je, zda si každý před propojením účtů nastaví stejnou hranici soukromí jako při zadávání úkolů.
U AI agentů zkrátka nestačí sledovat, co umějí udělat. Stejně důležité je ptát se, odkud berou podklady, co si pamatují a jestli uživatel opravdu rozumí všem oprávněním, která jim právě svěřil.
