Nejzajímavější na sporech médií s AI firmami pro mě nebývá právnické kouzlení se slovem fair use, ale prostá otázka: co zůstane z webu, pokud si lidé přečtou odpověď od chatbota a už nikam nekliknou? Nově zveřejněné dokumenty v kauze The New York Times a dalších vydavatelů proti Microsoftu a OpenAI jí dávají dost nepříjemně konkrétní obrysy.
„Doom loop“, který si nikdo nepřeje
Média ve svém návrhu na zkrácené rozhodnutí soudu citují interní dokument Microsoftu, jenž popisuje možnou smyčku: produkty AI berou návštěvnost vydavatelům, ti pak přicházejí o peníze na tvorbu zpráv a nakonec chybí i modelům kvalitní obsah, z něhož mohou čerpat. LLM, tedy velký jazykový model, není novinář v kabelce; odpovědi skládá ze vzorů, které se naučil z velkého množství textů.
V dokumentech má ředitel Applied Science v Microsoftu Brent Hecht označovat masové stahování zpráv pro trénink za „ohromující krádež“ a možná největší krádež lidské práce v dějinách. Dokonce měl napsat, že takový plán dělá z představy fair use úplnou parodii. Fair use je americká právní výjimka, která za určitých okolností dovoluje použít cizí dílo bez svolení autora.
Silná slova zaměstnance ale nejsou automaticky stanoviskem firmy ani rozsudkem. Microsoft se od Hechtova pohledu distancoval a označil jej za individuální názor, nikoli právní analýzu. To je fér držet v hlavě, i když formulace „největší krádež“ rozhodně nepůsobí jako poznámka ze schůzky o barvě tlačítka.
Odkazy nejsou totéž co návštěvnost
Podstatnější než slovní přestřelka je otázka substituce. Média tvrdí, že chatbot jejich obsah nenápadně nenavádí číst, ale nahrazuje samotný důvod k návštěvě webu. Ars Technica popisuje citované údaje Microsoftu o poklesech míry prokliku u části žalujících médií o 83 až 93 procent, u dalších o 51 až 94 procent. Ze zveřejněného textu ale neplyne, za jaké přesné období, vůči jakému srovnání a u kterých konkrétních produktů byly tyto propady měřeny. Čísla proto beru jako důležitý podklad pro soud, ne jako hotové vysvětlení celé proměny návštěvnosti médií.
Satya Nadella při výpovědi připustil obecný princip: AI platforma může vzít webu klik tím, že informaci ukáže rovnou u sebe. Interní komunikace OpenAI citovaná médii prý jde ještě dál; lidé z firmy měli připouštět, že ani výrazné odkazy uživatele nutně nepřimějí kliknout, pokud odpověď dostanou přímo v chatu.
Mně osobně to přijde jako jádro problému. Odkaz pod hezkým shrnutím je užitečný pro člověka, který chce ověřovat zdroje nebo číst dál. Pro vydavatele ovšem nemusí nahradit návštěvu, předplatné ani příjem z reklamy. A bez těchto věcí se původní reportáž sama nezaplatí, což je detail, který se do jedné svižné AI odpovědi nevejde.
Nejde jen o trénování
Žalující organizace neřeší pouze to, zda modely směly zprávy číst při tréninku. Zkoušely také, zda produkty dokážou vracet dlouhé doslovné úryvky článků. Podle jejich podání se to mělo dařit například při žádosti o shrnutí, body článku, hodnocení jeho zaujatosti nebo výběr textu z domovské stránky konkrétního webu.
Právě spojení dvou věcí může být pro případ zásadní: rozsáhlé přebírání obsahu a produkt, který pak může fungovat jako jeho náhrada. Média chtějí, aby soud rozhodoval alespoň o článcích s rozsáhlou doslovnou shodou výstupů. Další námitky chtějí nechat na případné soudní řízení.
Do příběhu navíc patří tvrzení o nalezeném způsobu, jak se crawler OpenAI mohl dostat přes paywall The New York Times. Zveřejněná interní zpráva uvádí reakci prezidenta OpenAI Grega Brockmana „Ah, nice.“ OpenAI na žádost Ars Technica o komentář bezprostředně nereagovala. Z jedné citované zprávy bych si netroufla skládat kompletní obrázek firemní praxe, ale je to přesně typ detailu, který u soudu nebude vypadat nevinně.
Co z toho zatím neplyne
Zveřejněné dokumenty jsou součástí argumentace žalobců, ne konečný verdikt. Soud teprve bude řešit, zda použití obsahu spadá pod fair use a zda konkrétní výstupy skutečně porušují práva médií. Microsoft naopak hájí své produkty jako transformativní využití, které zpravodajské weby nenahrazuje.
Přesto se mi zdá užitečné, že se debata konečně netváří jen jako souboj „inovace versus starý internet“. Pokud AI odpovědi stojí na práci reportérů, fotografů a editorů, ale současně jim berou publikum, nejde o romantickou nostalgii po modrých odkazech. Jde o dost praktický účet, který nakonec někdo zaplatit musí.
Verdikt možná nevyřeší ekonomiku žurnalistiky, ale mohl by aspoň určit, zda technologické firmy smějí předstírat, že ten účet leží mimo jejich stůl.
