Oznámení o importu mě zaujalo, protože to není jen hezká věc pro uživatele — je to přiznání, že přechody mezi ekosystémy jsou bolestivé a že firmy na ně začínají reagovat.
Co Import fakt přenese (a co ne)
OpenAI do Codexu nacpalo tlačítko Settings → General → Import other agent setup, které prohledá domácí a projektové soubory a nabídne, co můžete přesunout. Prakticky mapuje některé Claude Code soubory na Codex cíle takto:
- CLAUDE.md → AGENTS.md
- settings.json → config.toml (konverze není lossless)
- skills → Codex skills (markdowny se přesunou, ale chování může být jiné)
- poslední sezení (30 dní) → threads a projekty
- MCP servery, hooks, subagenty → pokusy o konverzi nebo výzvy k ručnímu dořešení
Termíny stručně: hook je událost, do které můžete „zaháknout" skript; subagent je menší agent orchestrace; MCP servery jsou integrační endpointy/proxy pro externí služby.
Co mě potěšilo: OpenAI neudělalo tichou konverzi tam, kde by snadno něco zkazilo — radši vyhodí položku do nového vlákna, které má pomoci s manuálním dořešením. Co mě naopak nepřekvapilo: řada věcí se převést nedá bez lidského zásahu.
Kde to bolí nejvíc
Největší překážky nejsou syntaktické, ale architektonické.
Paměť: Claude Code má kontinuální automatickou paměť (kontext přes sezení). Codex má od února 2026 "memory plumbing" (souhrny vláken, lokální persistence), ale není to ekvivalent. Po importu příběhy, které si agent pamatoval, většinou nezůstanou.
Multi‑agentní workflows: Claude Code nasazuje agenty agresivněji; Codex má jiný model subagentů a mnohé orchestrace je nutné přepsat ručně.
Hooks: Anthropic má ~26 typů hooků; překryv s Codexem je jen částečný. Když Import narazí na nepodporovaný hook, neupraví jej automaticky.
Sandbox: nejzásadnější rozdíl. Claude Code běží často nad skutečným shellem; Codex standardně spouští příkazy v izolovaném sandboxu (Landlock/seccomp na Linuxu, Seatbelt na macOS). To mění chování skriptů a nástrojů a vyžaduje revizi oprávnění.
Kdy použít oficiální Import a kdy raději nástroj třetí strany
Oficiální Import dává smysl, pokud máte pár instrukčních souborů, několik skills a chcete rychlý přechod s minimem manuální práce. Pro rozsáhlejší instalace doporučuju průhledný proces migrace — nástroje jako cc2codex, claude2codex nebo ccode‑to‑codex dávají dry‑run, reporty a migration‑state, takže přesně vidíte, co jde automaticky a co ne.
Osobně bych volila nezávislý nástroj, když mám desítky skills, několik agentů a hooks — nechci, aby nějaká tichá konverze skryla ztrátu důležité logiky.
Co udělat hned po importu
Několik praktických kroků, které doporučuji:
- Projít každý skill a ověřit, jak se chová v sandboxu; testy spouštět v read‑only a pak v auto režimu.
- Zkontrolovat config.toml, hlavně přejmenované klíče ze settings.json — některé kombinace v Codexu prostě neexistují.
- Prověřit MCP autentizace a hlavičky; často se musí nastavit znovu.
- Ověřit chování slash příkazů a šablon s interpolací — buďte opatrní, pokud pracují s cestami nebo proměnnými.
- Udělat audit hooks a nahradit nebo přepsat nepřeveditelné události.
- Naplánovat migraci paměti: export důležitých kontextů z Claude do poznámek/AGENTS.md nebo externího store.
Na závěr: Import je mocný nástroj, ale není to tlačítko „přesunout vše bez bolesti“. Pokud jste si postavili pracovní prostředí kolem schopností Claude Code, připravte se na ruční ladění, přepis orchestrace a přehodnocení threat modelu kvůli sandboxu.